Jiří Šotola


KDYŽ SI ŽENA PERE PRÁDLO

Každý večer, sama nad umyvadlem,
neustále a neustále si přepírá
svoje kalhotky,
svoje rukavice,
svoje punčochy,
podobna nejmenšímu z oněch pestrých podzimních ptáků,
kterého před chvílí jakousi náhodou střelili bročkem do srdce
a on to dosud neví.

A protože to dělá už asi tisíc let,
kalhotky se rozpadávají, očko na punčoše už nemá kam běžet
a ona začíná stárnout.
Její obličej je nyní nesmírně drahá perokresba,
kterou nelze reprodukovat,
neboť vrásky jsou zatím sotva viditelné.
A mnoho mužů ještě zatrne úzkostí, až ji uvidí nahou.

Ale to už je zbytečné,
to už je zbytečné.
To už je onen banální smutek bez konce,
smutek v mýdle, smutek ve vodě, smutek v sinavé bělosti krémů,
to už je vlastně samota, malý broček, dozajista smrtelný,
a ona to dosud neví.

(Venuše z Mélu, 1959)

@

Vrh křídel
antologie české poezie