Ivan Blatný


DVĚ MĚSTA

Skoro je neznám a tím spíš jim dává
sen stará náměstí,
zamlklé chodce, na něž poprchává
kůň jezdce z pověsti.

Tam nad nádražím potrhané listy
příběhů zašlých dob,
karafy, křesla, otlučené bysty
a kolem tma jak hrob.

Nad pozdním rynkem v okně drahá hlava,
šum března ve tváři –
ticho je víc a báseň opadává.
(Poznáš to po záři.)

(Paní Jitřenka, 1940)


TAK JDETE POMALU KRAJINOU DĚTSTVÍ, SNÍTE,
v lesíku nad Svratkou hledíte na zlatité
vrcholky akátů a mušle borovic.
Na nuzné domečky a na červené skály,
znavená Vídeňka pod vámi mizí v dáli,
dým plyne nad hřbitov, rovinám jihu vstříc.


PLÁŇ SE TI OTVÍRÁ, KDYŽ MÍJÍŠ DLOUHOU ZEĎ
zelené zahrady, zeď mrtvých na Centrálce.
Buš do ní zoufale a čekej odpověď,
jen vyplašený pták... odlétá... mizí v dálce.

Jen vyplašený pták odlétá oblohou
(skotačil na hrobech a hvízdal v keřích smrti)
a smyčka lítosti se zadrhuje, škrtí,
sleduješ jeho let, olovo na nohou.

Sleduješ jeho let, jak lehounce tam pluje,
jak jízva na nebi se zvolna zaceluje
nad poli, lukami a kolébáním vod.
Ta rýha stříbrná... ta rýžka... nit... a bod...

(Melancholické procházky, 1941)


UDÁLOST

Všecky se právě někam chystaly.
Ptal jsem se Hedvičky, kam jedou.
Na pohřeb.
Prý hrozně nerada. V těch vyšlapaných botkách.

Nových by bylo škoda v tomto počasí.
Na viaduktu láteřily vlaky.
Nakonec všichni.
Hrozně neradi.

Tak se tam mějte dobře.
Všecky se usmály.
Švagrová čistila boty.
Pršelo. Nashledanou.

(Tento večer, 1945)


V SOBOTU ODPOLEDNE WOODFORD

První mužstvo sbírá sedmikrásky.
Druhé mužstvo vybíhá z kabiny.
Přichází soudce.

Skryti na dolním konci tabulky Delfské ligy,
nemáme hřiště profesionálů,
neznáme jiná londýnská předměstí,
nemáme pravdu, nemůžeme se ji celou dovědět.

Směsi zametačů, metená kolem zídky.
Dílny jsou vymeteny, park ještě řídký.


ANABERK

V některé z vesnic nad slaměnými dvory
kokrhá pes
Student studuje Melancholické procházky

Po práci hraje s otcem šach
dělá rošádu otec přemýšlí
matka pracuje děti si hrají v dílně na schovávanou

Bůh který vidí toto štěstí
nemusí nic měnit na věčnosti.

(Stará bydliště, 1979e, 1992)


TULÁK SPÍ NA LOUCE

Budižkničemu se toulá po ulicích města
always under pressure of the moral institutes

But he won't go to a borstal
louky die Wiesen na něj čekají za městem

Wie sen jak sen how a dream
zbytečná otázka
stejně si nemohu nic pamatovat.

(Pomocná škola Bixley, 1982s, 1987e, 1994)

@

Vrh křídel
antologie české poezie [CNW:Counter]